Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hafan Skippie

17. 9. 2010

veget.....jpg Tak tohle černé neviňátko jsem si do bytu v Praze přivezla na Velikonoční svátky. Původně jsem měla vyhlédnutého anglického kokršpaněla světle rezavé barvy v Pražském útulku v Tróji, ale nakonec našel domov dříve u někoho jiného. To víte, rozhodnutí, že si sem do podnájmu pořídím hafíka nebylo tak jednoduché, nejprve jsem musela vše probrat s majitelkou bytu, pak taky se spolubydlícím Marťasem. A v neposledné řadě jsem pak musela objevit nějakého pesana, který by mi prostě padl do oka, protože přiznejme si, něčím vás to čtyřnohé zvíře musí oslnit.

 

 

Hlavním důvodem byl u mě stesk po Bossikovi, neměla jsem koho drbat po páteři, na koho se rozčilovat, když mi neoprávněně zalehne postel atd. Navíc jsem potřebovala nějakého tvorečka, se kterým bych se v bytě nebála, pokud bych byla několik nocí sama a kdo by mě donutil se tady v Praze ještě více hýbat.

skip-ve-vode.jpg  Na začátku samozřejmě obavy byly a oprávněně, vždyť u psa z útulku neznáte jeho minulost, ošetřovatel vám dokáže poskytnout jen základní informace, přibližný věk, temperament, jak se chová k dětem, dalším psům, ale zda vám během 6 hodin, kdy bude sám na bytě všechno nezdemoluje na třísky anebo nebude čůrat na koberec ze strachu z nového prostředí - to vám nezaručí nikdo a je třeba s tím počítat. Všechna pro a proti jsme s Marťasem probrali a jednoho dne mi volal pán veterinář z útulku, že pejska, který se mi líbil na jejich internetových stránkách už v útulku bohužel nemají a našel domov u nových majitelů. Ale pokud bych chtěla, můžu se přijet podívat na černého anglického kokršpaněla - odhadem tři roky, zdravého, jen pohublého, protože se delší čas toulal. Neváhala jsem, anglického kokršpaněla jsem si vždy přála, ale nebyla to vysloveně podmínka.

skip-v-trave.jpg 

A najednou jsem tam stála, koukala na mě hromada psích očí a já nevěděla co dřív, upřímně přiznávám, že mi to nedělalo dobře, při představě, kolik takových tvorečků čeká na nový domov - no hrůza. Proto jsem se v útulku ani moc dlouho nezdržovala a omrkla jen ty pejsky, kteří spadali do mých podmínek - spíš menší a pohlavím kluci. Skip sdílel kotec a boudu ještě s jedním křížencem, pan veterinář mi řekl, že pejsci jsou odčervení, naočkovaní, mají průkazy a stačí se jen rozhodnout. Skip na mě koukal přes drátěný plot a snažil se přitulit k mé ruce - bylo rozhodnuto. O týden později jsem si ho odvezla k nám.  

 

Svého rozhodnutí nelituji, první měsíc byl hodně zkušební, kdy jsme oba s Marťasem čekali, kdy něco rozkouše, kdy začne výt nebo štěkat - nic z toho se nestalo. Skip vděčně přijal vše nové, po anlglických kokršpanělech je sice roztěkaný, ale na druhou stranu si v bytě zvykl a neznám nic hezčího, než když mě přivítá a pak se mnou lítá v parku.

bossik-a-skip.jpg  Bohužel s Bossikem si moc do rány nepadli, protože na sebe žárlí a hašteří se o mě, proto je nenecháváme raději bez dozoru a na Moravě spí raději v oddělených pokojích, za co jsem ale moc ráda je cestovatelský duch Skippika, nevadí mu, když jedu na Moravu, klidně a spokojeně si vrní i pět hodin cesty ve vlaku. A ze všeho nejvíc miluje po loveckých plemenech vodu - rybníky, kaluže, bláto, potoky - cokoliv. Jsem za něj moc ráda, Marťas si tohole rošťáka taky zamiloval a risk vzít si pejska z útulku  se mi vyplatil - je mi tady v Praze o hodně veseleji. A i když přesně nevím, kdy, kde a komu se Skippi narodil, tak tohle jméno, které jsme mu vybrali mu vážně přísluší - veselý, skákající kamarád