Má maličkost...
"Ty fakt nejsi normální..." - podobnou větu jsem od svého bráchy i rodičů a kupodivu několika mých dobrých přátel slýchávala poměrně často. Co se týče základních informací, asi nikomu neublížím, když sdělím, že mé ctěné jméno je Pavla, ale přátelé mi říkají Poly. Mám zhruba metr sedmdesát dva a má váhá...nu... ne moc pobzbudivá dejme tomu... znamením jsem vodnář, ročník 1984 (zraju postupně jako víno...i když můj kamarád před nedávnem oznámil, že spíš jako Romadúr...tak si vyberte)
Vyrůstala jsem na vesnici, nyní už jsme skoro město, ale bohužel bez mé perzóny, protože jsem se odstěhovala do Prahy. Stalo se tak po tom, kdy jsem nedostudovala pedagogickou vysokou a vyletěla u státnic. Od té doby, jak se to vezme, se můj život hodně změnil. Musela jsem si najít práci, bydlení, pak slyšet některé hlášky rodiny, myslím, že nejsem jediná.
Všechno se nakonec povedlo, až na můj vyvážený život. Přestala jsem se zajímat o nové lidi a pořád se vracela jen ke svým starým kamarádům u nás, ke vzpomínkám, k tomu, co jsem možná mohla mít a co by kdyby...nikam jsem moc nechodila a když jo, tak přiznávám, že jen když mě ven vytáhl můj dobrý kamarád Marťas, se kterým momentálně bydlím v podnájmu. Nebýt jeho, asi bych se během prvního roku nadobro vypařila z povrchu zemského. Vděčím mu za tolik věcí - díky němu jsem poznala další lidi, zbavila se strachu z bývalého přítele (tohle slovo mi fakt nejde už ani přes pusu), dodal mi hlavně sebevědomí a popravdě nebýt jeho, asi bych už dnes ležela pod drnem. Stále jsem se jen litovala, přestala o sebe dbát, no slovo můra by mi v ten čas opravdu sedělo, tvářila jsem se jak kakabus a taky jsem podle toho po čase i vypadala navenek.
Těžké období mám snad za sebou. Určitě znáte ten pocit, kdy se vám vážně všechno najednou sesype pod rukama a už nechcete jít dál. Tak právě v takovém momentě se ti správní přátelé v cizím městě hledají hodně špatně. Jenže já na několik takových dobrých přátel narazila a ti mi postupně otevřeli oči.
Proto konec vyžírání lednice, litování se a hrabání se ve starých ranách a vzpomínkách. Rozhodně nikdy nezapomenu, to ne, ale zbytečně se patlat v něčem, co už mám naštěstí za sebou...no uznejte sami...k ničemu to není.
Právě kvůli tomuhle "životnímu stylu" jsem přibrala deset kilo, přestala chodit do společnosti, bavit se, zajímat se o sporty, jakkoli se dále vzdělávat - a věřte mi, nebylo to moc příjemné probuzení, když jsem si uvědomila, že vlastně nežiju, ale jen přežívám. Vystřízlivění je hold kruté, obzvláště, když dostanete ťafku i od lidí, od kterých byste to nečekali a popravdě vám už do očí řeknou, co jste zač a jak vypadáte.
Ale přiznám se, přesně tohle jsem slyšet potřebovala. A cokoliv, co dělám, není protože se chci někomu zalíbit, chci se před někým předvést,ale protože chci sama začít zase žít jako před čtyřmi roky. Takže to možná bude znít trochu egoisticky, ale nejlepší moitvací je, když si řeknete, že jakoukoliv změnu k lepšímu děláte především pro sebe.
Protože právě od sebe musí člověk vždy začít...